Lidé nemají srst ani peří. Jsou to holá stvoření a je vlastně s podivem, že tvorové tak nechránění dokáží přežít i mokro a mráz. Musejí se ale halit do látek různých tvarů a pestrých barev, kterým říkají „oblečení“. Také pokud se chtějí scházet, potřebují k tomu postavit dům se střechou a okny, nestačí jim les nebo louka, jako zvířatům a ptákům.

V některých vesnicích a městech mají kostely, v Kyjovicích ke společnému zpívání, modlení a vzývání Boha slouží kaple. Je to zvláštní velká budova, s množstvím oken a vysokou věží s hodinami. Lidé se tam vždycky scházeli nejméně jednou za týden, vždycky v neděli, ale slaví tam i své lidské svátky. Kostelní zvon oznamuje celé vesnici čas a někdy i smrt.

Já ale jejich kapli obcházím jen zpovzdálí. Ne že bych se bál, ale nemám rád uzavřené prostory ani ty cizí vůně, lesklé zlato a ani obrazy – a toho všeho je tady více než dost. Já mám mnohem raději volnost a vzduch vonící hlínou a stromy.